Časté dotazy

Pod pojmem „depozitář“ se obyčejně skrývá banka se sídlem v ČR (popř. zahraniční banka mající v tuzemsku pobočku), která průběžně kontroluje hospodaření podílového nebo jiného fondu. Správce fondu má povinnost sdělovat jí veškeré uskutečněné finanční operace a předkládat účetní uzávěrky.

Depozitář vykonává svou činnost na základě tzv. depozitářské smlouvy uzavřené mezi bankou a (investičním) fondem. Dohled nad depozitáři provádí ČNB, která jim rovněž uděluje licence.

Mezi hlavní úkoly depozitáře patří:

• Péče o majetek fondu
• Zřízení a vedení peněžního účtu fondu
• Evidence pohybů všech peněžních prostředků v majetku fondu
• Kontrola, zda nákup, prodej a stanovení hodnoty cenných papírů probíhá ve shodě se statutem fondu a se zákony

Pokud depozitář objeví nějaký rozpor, musí pozastavit každou operaci, která by mohla poškodit podílníky fondu. Rovněž má povinnost informovat o tom ČNB. V případě, že by pochybením depozitáře došlo k poškození podílníků, je tato instituce povinna způsobenou škodu nahradit.

Depozitní účet je vkladový účet s určitou finanční částkou, kterou klient dočasně svěří bance. Pokud kupujete nemovitost, depozitní účet ochrání Vaše peníze, než bude obchod zcela uzavřen.

S pojmem depozitní účet se nejčastěji setkáte ve chvíli, kdy kupujete nebo prodáváte nemovitost. Na depozitním účtu jsou uloženy peníze po dobu převodu vlastnického práva na nového majitele nemovitosti. Kupující se stává majitelem až v okamžiku, kdy je jeho vlastnické právo k dané nemovitosti zapsáno do katastru nemovitostí.

Depozitní účet tedy zajišťuje bezpečnost celé transakce. Představit si ho můžete jako trezor, do kterého dá kupující celou kupní částku ještě před vložením kupní smlouvy na katastr nemovitostí a předá ji prodávající straně až ve chvíli, kdy je převod vlastnického práva podle zákona dokončen.

Devinkulace znamená uvolnění závazku, v jehož případě není pojistné plnění vyplaceno zástavnímu věřiteli, ale úvěrovému dlužníkovi.

Vinkulace neboli zastavení pojistky znamená, že výnosy z pojistného plnění jsou převedeny na třetí osobu. V případě, že se něco stane s pojištěnou věcí, dostává peníze od pojišťovny ten, na koho je vinkulace napsána. Pro vinkulaci je potřeba souhlas pojištěného, tedy vlastníka pojištěné věci.

Devinkulace pak může být provedena pouze se souhlasem společnosti, v jejíž prospěch je pojistka vinkulována.

Devinkulaci si můžeme nejlépe vysvětlit na příkladu:

Leasingová společnost poskytne úvěr na nákup nového vozidla a zároveň vyznačí v technickém průkazu zástavní právo na předmět úvěru pro případ neplnění podmínek úvěru, tedy jeho neplacení. Společnost Vám zároveň uloží vozidlo pojistit a případné pojistné plnění vinkulovat ve prospěch leasingové společnosti pro případ, že by vozidlo bylo totálně zničeno. Pokud však dojde pouze k menšímu poškození a po opravě je možné vozidlo dále provozovat, dojde po dohodě s pojišťovnou a Leasingovou společností k devinkulaci pojistky a pojistné plnění bude vyplaceno buď autoservisu, nebo Vám, pokud byste opravu prováděli sami.

Devizami rozumíme bezhotovostní peněžní prostředky v cizí měně.

Nejčastěji se jedná o finanční prostředky na bankovních účtech. Tuzemské bankovní domy dnes běžně nabízejí vedení účtu ve světových měnách, jako jsou eura nebo dolary. Bezhotovostní účet ovšem není jediným možným typem devizového prostředku. Často se setkáváme i s dalšími formami devizových prostředků. Mezi ně patří například (cestovní) šeky, směnky, dluhopisy, různé typy akcií, cenné papíry nebo splatné kupóny. Jinými slovy devizy jsou všechny finanční prostředky nevázané přímo na bankovkách a mincích dané měny.

Jaký je tedy rozdíl mezi devízami a valutami?

Jednoduše řečeno na valuty je možné si fyzicky sáhnout. Bankovky a mince jakékoli měny představují opak devizy, tedy valuty.
Účtu, který je veden v cizí měně, se říká devizový účet. Takový účet nejčastěji využívají firmy obchodující v zahraniční měně, aby ušetřily náklady za výměnu české koruny. Zároveň se tímto způsobem chrání před výkyvy kurzu v důsledku vlivu tuzemské ekonomiky a politiky. V dnešní době si ale čím dál častěji zakládají devizový účet i soukromé osoby. Vyplatí se Vám v případě, že často nakupujete v zahraničních e-shopech, dostáváte výplatu v cizí měně nebo jen hodně cestujete do zahraničí.

Kurzovní lístky

Při srovnání kurzovních lístků devizy a valut může překvapit rozdíl v kurzech, které jednotlivé finanční instituce nabízejí. Na první pohled se to může zdát nelogické – pořád se jedná o směnu dvou daných měn. Jenže pro banku nebo jinou finanční instituci je velký rozdíl v tom, zda mění fyzické bankovky a mince, tedy valuty, nebo pouze bezhotovostní peněžní obnosy. Už jenom fyzická manipulace s měnou se zákonitě projevuje do ceny kurzu. A nezapomeňme na náklady spojené s provozem směnárny: nájem prostoru, elektřina a plat zaměstnanců se samozřejmě podílí na navýšení ceny kurzovního lístku valut.

Kurzové napětí

Při pozorném sledování kurzovních lístků se často setkáváme s termínem kurzové rozpětí. Jedná se o rozdíl mezi kurzem prodeje a nákupu devíz. Pro soukromého uživatele finančních služeb neplyne ze znalosti kurzového rozpětí žádná velká výhoda. Přesto je užitečné vědět, že u valutových kurzů je kurzové rozpětí běžně větší než u těch devizových. V okamžiku, kdy směnárna nebo banka operuje s fyzickými bankovkami nebo mincemi, zvyšují se automaticky náklady na tuto směnu. Výši kurzového rozpětí pak ovlivňuje i žádanost dané měny. Obrat směny amerických dolarů nebo eur je samozřejmě mnohonásobně vyšší než českých korun nebo jiných, více exotických měn. Existují tedy měny hlavní, jako jsou americké dolary (USD) a eura (EUR), měny vedlejší, kam spadá mimo jiné i česká koruna, a měny exotické, jako je vietnamský dong, uzbecký sum nebo třeba moldavský leu.

Jak se vzniká devizový kurz?

Kurz devizových měn se odvíjí od kurzů jednotlivých deviz u České národní banky. Ta udává kurz pro jednotlivé devizy každý pracovní den ve vždy stejném čase, a sice ve 14:15. To ovšem neznamená, že se tímto kurzem musí řídit všechny směnárny a bankovní instituce v republice. Tento devizový kurz slouží především pro účely zákonem stanovených zúčtování. Opakem denního devizového kurzu je pak kurz fixní. Ten stanovuje Česká národní banka k libovolnému dni účetního období. Aktuální kurz deviz se dozvíte z kurzovního lístku.

Devizový závazek

V určitém významu mohou devizy také představovat jistý finanční závazek vůči nějakému subjektu v cizí měně. V tomto případě hovoříme o devizovém závazku. Jako devizovou pohledávku označujeme takovou pohledávku v cizí měně, která není splatná fyzickými bankovkami a mincemi, ale spíše šekem, dluhopisem atp.

Devizový účet neboli cizoměnový účet je obdobou klasického účtu. Rozdíl spočívá v tom, že na něm máte peníze v jiné měně než v českých korunách. Založení cizoměnového účtu je stejné jako u běžného účtu a u většiny bank je zdarma. V ČR jsou nejčastějšími cizími měnami na devizových účtech eura (EUR) a americké dolary (USD).

Jak to funguje

Pokud jde o úrokovou sazbu, která zhodnocuje Vaše peníze na devizovém účtu, nečekejte žádné velké výnosy. Daleko důležitějším parametrem je aktuální kurz koruny vůči cizí měně, který určuje, jaká je momentálně hodnota peněz na Vašem účtu.

Devizový účet se vyplatí především těm, kdo:

• Často cestují do zahraničí
• Mají příjmy v cizí měně (výplata, renta apod.)
• Obchodují se zahraničními partnery
• Platí za nákupy v zahraničních internetových obchodech
• Pravidelně jezdí za nákupy do zahraničí

Poplatky za vedení a správu devizového účtu jsou rozmanité – od žádných až po několik stovek korun. Někdy se klientovi vyplatí sjednat si běžný i cizoměnový účet u jedné banky, jelikož pak můžete provádět výhodně směny mezi CZK a cizí měnou podle situace a potřeby, často s výhodnějším kurzem než při směně v hotovosti. Není výjimkou, že za takovou směnu neplatí klient žádný poplatek nebo jen velmi nízký. V této oblasti se vyplatí rozhlédnout se a využít nabídku cizoměnového účtu u banky, která nabízí pro potřeby klienta ty nejvýhodnější služby. MONETA Bank nabízí cizoměnový účet s vedením zdarma.

Diskontní sazbu určuje Česká národní banka, která tímto způsobem úročí volné finanční prostředky, které si u ní uložily ostatní banky. Patří tedy k nástrojům měnové politiky České národní banky.

Skrze zvyšování nebo snižování diskontní sazby ovlivňuje Česká národní banka základní výši úrokových sazeb. Od ní se pak odvozuje cena úvěru pro spotřebitele. Česká národní banka disponuje dvěma základními nástroji, které se týkají diskontní sazby. Jejím snížením dochází ke zvýšení množství peněz v oběhu. V praxi totiž pak zlevňují všechny typy úvěrů a podporuje se tak ekonomika. Snížení volných peněžních prostředků v oběhu, dosahuje Česká národní banka v rámci své monetární politiky zvýšením diskontní sazby. Na zvýšení diskontní sazby totiž reagují banky zvýšením svých úrokových sazeb, zdražují tedy všechny úvěry.

Diskontní úvěry poskytuje Česká národní banka (ČNB) komerčním bankám. Jedná se o nejpoužívanější druh úvěru pro komerční banky od ČNB.

Účel diskontních úvěrů

ČNB poskytuje diskontní úvěr komerčním bankám tehdy, když u nich dochází ke krátkodobým výkyvům likvidity – disponibilních peněžních prostředků.

Komerční banky doplňují svoje rezervy obvykle v následujících situacích:

• Poskytly příliš mnoho úvěrů
• Jejich vkladatelé si vybrali velké množství svých vkladů
• Možnost mezibankovních půjček je omezená

Diskontní sazba

Diskontní úvěr je úročen diskontní sazbou. Odborníci ji pokládají za nejnižší úrokovou sazbu v hospodářství daného státu.

Diskontní sazba se však užívá i při obráceném postupu: Komerční banky mají možnost uložit si krátkodobě svou přebytečnou likviditu u ČNB za stanovenou diskontní sazbu.

Diskontní sazba je rovněž jedním z nástrojů měnové politiky ČNB.

Diverzifikace portfolia je strategie, která spočívá v rozložení investic do různých aktiv (například akcií, dluhopisů, nemovitostí, podílových fondů nebo komodit) s cílem snížit riziko. Tím, že investujete do různých typů aktiv, minimalizujete šanci na velkou ztrátu, pokud by se jednomu z nich nedařilo.

Tato metoda pomáhá vyvážit výnosy a rizika, protože různé investice se vyvíjejí odlišně v různých ekonomických podmínkách. Díky diverzifikaci se tak můžete vyhnout negativním dopadům špatného výkonu jedné investice na celé portfolio.

Dodavatelský úvěr je typ úvěru v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů. Dodavatel tímto úvěrem zvýhodňuje svého odběratele tak, že mu umožní odložit platbu za dodané zboží na pozdější dobu. Celý úvěr probíhá bez přítomnosti banky. Zboží zůstává ve vlastnictví dodavatele až do úplného zaplacení dodávky.

Jak to funguje

Dodavatel např. prodává zboží ve velmi konkurenční oblasti trhu. Je tak motivován zvýhodnit nějakým způsobem svého potenciálního odběratele a přimět ho, aby si zakoupil právě jeho zboží. Jednou z možností je odložit splatnost faktury na vyznačenou dobu.

Dodavatelský úvěr lze krýt směnkou, kterou může dodavatel nechat odkoupit (eskontovat) bankou. Celý úvěr se pak stane úvěrem eskontním (viz tamtéž).

Jak snížit dodavatelské riziko

Dodavatel, který vystaví fakturu s odloženou splatností, může stanovit limit dodavatelského úvěru na odběratele. Ke stanovení tohoto limitu se mu nabízejí tři možnosti:

• Pojištění odběratele: limit stanoví pojišťovna; pokud fakturu neuhradí odběratel, odškodní pohledávky pojišťovna, a to obvykle ve výši 70 až 90 % hodnoty
• Získání kreditní informace od agentury: limit úvěru navrhne agentura; dodavatel by měl obdržet základní informace o podnikání odběratele, o jeho rizikovosti, popř. reference o jeho platební morálce ap.
• Posouzení samotným dodavatelem: limit úvěru si určí sám dodavatel na základě dostupných informací; jedná se asi o nejčastější postup

Dynamic Currency Conversion neboli DCC (česky „dynamický převod měny“) je služba, která se uplatňuje při výběrech hotovosti z bankomatů v zahraničí nebo při bezhotovostních platbách kartou tamtéž. DCC umožňuje okamžitě zaúčtovat výběr/platbu v měně, ve které je veden účet k Vaší kartě (většinou tedy v Kč), podle směnného kurzu uvedeného na bankomatu/terminálu.

DCC v bankomatech

Původně byla služba DCC určena pro bankomaty. Umožňuje strhnout z Vašeho účtu vybíranou cizí měnu v korunách podle kurzu, který uvádí bankomat. Klient má možnost tuto službu odmítnout a nechat si vybíraný obnos zúčtovat posléze svou bankou podle jejího kurzovního lístku.

DCC v platebních terminálech

V poslední době se DCC rozšířila i do platebních terminálů zahraničních obchodníků. Na první pohled se jedná o vítanou službu, protože na terminálu vidíte jak cenu v místní měně, tak cenu přepočítanou na koruny včetně kurzu, podle kterého k přepočtu došlo. Problém spočívá v tom, že tento kurz stanovuje banka obchodníka a bývá téměř vždy vyšší než ten, který by následně použila Vaše banka při zaúčtování provedené platby bez DCC.

Proto je nutné uvést následující doporučení: službu DCC při placení kartou nebo při výběru hotovosti z bankomatu vždy odmítnout. Ušetříte peníze a vyhnete se tak pozdějším nepříjemnostem kolem reklamací.

Jak jednoduše poznat, že obchodník službu DCC nenastavil

Pokud se na terminálu zobrazí pouze cena v místní měně, není služba DCC aktivní. Pokud kromě ceny v místní měně vidíte i cenu v korunách a směnný kurz, jedná se o platbu se službou DCC. Totéž platí i pro účtenku, kterou byste si měli od obchodníka určitě vzít.

Pokud jste klientem MONETA Bank, můžete si službu DCC vypnout v Smart Bance, Internet Bance, na jakékoliv pobočce nebo prostřednictvím Klientského centra. Deaktivace nebo aktivace služby DCC je platná okamžitě. Pokud si službu DCC deaktivujete a v zahraničí při platbě potvrdíte dynamický převod měny, danou transakci zamítneme a zároveň Vám zašleme upozornění s důvodem zamítnutí.

Embosovaná karta je druh platební karty, pro který jsou charakteristické plasticky tvarované identifikační údaje, například jméno držitele karty, číslo karty nebo doba platnosti.

Dnes už embosované karty ztrácí význam, protože většina plateb probíhá elektronicky pomocí čipů, magnetických proužků nebo bezkontaktních NFC technologií.

S touto kartou, ať už debetní nebo kreditní, můžete platit i v obchodech, které nejsou vybaveny elektronickým platebním terminálem, ale mechanickým, kterému se lidově říká „žehlička“. Údaje o kartě se při platbě přenesou na speciální formulář za pomoci kopírovacího přístroje. Na tento typ platebních terminálů můžete narazit zejména v zahraničí, v zemích, kde není bezkontaktní placení ještě tak rozšířené.

Emise dluhopisu je proces, při kterém firma, stát nebo jiná organizace vydává dluhopisy a nabízí je investorům. Když si dluhopis koupíte, v podstatě půjčujete peníze jeho vydavateli. Ten se zavazuje, že vám po určité době vrátí jistinu a pravidelně vám bude vyplácet úroky.

Dluhopisy jsou oblíbeným způsobem, jak si organizace zajišťují peníze na své projekty, a pro investory představují možnost stabilního výnosu.

Emise akcií je jednou z možností podniku, jak získat finanční prostředky pro svou činnost.

Emise cenných papírů

Emitent před emisí určí druh cenného papíru, například akcie, dluhopis nebo podílový list, jeho nominální hodnotu, počet kusů a další náležitosti. Pro emisi cenného papíru obecně platí, že není předem známý zájem o danou emisi, jedná se pouze o odhad.

Společnost může získat potřebný kapitál emisí zcela nových akcií nebo vydáním dodatečného množství akcií, pokud jsou již na burze obchodovány. Ve druhém případě platí, že nově emitované akcie musí být nabídnuty přednostně stávajícím akcionářům. Emise akcií je upravena v obchodním zákoníku a  zákoně o cenných papírech.

Akciové společnosti vydávají akcie s cílem buď získat finanční kapitál pro podnikání nebo motivovat klíčové zaměstnance a jiné osoby tím, že budou držiteli akcií. Společnosti však mohou získat kapitál i jinými způsoby. Výhodou emise akcií oproti emisi dluhopisů nebo jiné formy cizího kapitálu je v tom, že akcie nejsou určeny ke splacení a nemusí se z nich vyplácet pravidelná dividenda, pokud není podnik v zisku.

Emisní ážio

Jedná se o rozdíl (v kladných číslech) mezi nominální hodnotou cenného papíru a jeho tržní cenou. Pokud například emitent vydal cenné papíry v hodnotě 500 Kč a ty se na trhu obchodují aktuálně za 550 korun, činí emisní ážio 50 Kč. Pokud by byl rozdíl mezi nominální a tržní hodnotou cenného papíru záporný, hovoří se o emisním disážiu.

Druhy emisí podle způsobu vydávání

Emise akcií může být veřejná, a to v případě veřejně obchodovaných společností. První veřejná emise akcií se nazývá IPO (Initial Public Offering), pokud společnost vydává akcie další, hovoříme o druhotných nebo sekundárních emisích SPO (Secondary Public Offering) nebo také SEO (Seasoned Equity Offering).

Pokud společnost prodává akcie neveřejně na mimoburzovním trhu nebo je prodává investorům sama, jedná se o přímé emise DPO (Direct Public Offering). Podnik také může nabídnout akcie zcela neveřejně jednotlivým investorům, pak se jedná o soukromé umístění akcií (Private Share Placement).

Jedná se o krátkodobý úvěr určený zejména pro podnikatelské subjekty. V ČR není využíván tak běžně jako v zahraničí. Příčinou je nabídka jiných typů úvěrů, které se dají pořídit jednodušeji, např. kontokorentní úvěr.

Jak to funguje

Podnikatel A prodá své zboží/služby podnikateli B a ten mu za to vystaví směnku. Podnikatel A se však dostane do situace, kdy bude potřebovat peněžní prostředky dříve, než uplyne lhůta splatnosti směnky. Obrátí se tedy na svou banku a ta jeho směnku odkoupí – eskontuje. Dlužníkem banky se stává podnikatel B, směnečný vztah mezi podnikateli A a B zaniká.

Podmínky eskontního úvěru si každá banka stanovuje jinak, většinou však bývají poměrně přísné.

Výhody

• Rychlé získání peněžních prostředků
• Nízká úroková sazba

Nevýhody

• Diskont – úrok za období od odkupu směnky do termínu její splatnosti
• Poplatky související s realizací úvěru včetně eskontní provize bance

Exekuce je soudně vynucené splacení dluhů. Nejčastěji se provádí prodejem zastavené nemovitosti, srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu povinného. Z pohledu věřitele jde o krajní možnost, jak řešit nesplácený úvěr, pokud klient odmítá splácet své závazky.

Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy je návrh doručen exekutorovi nebo soudu. Dlužník je vyzván k dobrovolnému splnění dluhu většinou exekutorem, který jej vyrozumí o zahájení exekuce. Exekuci může provádět nejen soudní exekutor, ale také soud, obecní či krajský úřad nebo finanční úřad.

Soudní exekutor

Soudní exekutor zajišťuje provádění exekucí. Exekutor má postavení veřejného činitele, a proto může tedy vstoupit do dlužníkovy nemovitosti i bez jeho přítomnosti. Všichni soudní exekutoři jsou povinně sdruženi v samosprávné Exekutorské komoře České republiky, která má sídlo v Brně. Soudní exekutory jmenuje ministr spravedlnosti, kterému musí do rukou složit příslušný slib. V České republice je nyní aktivních více než 150 soudních exekutorů, kteří mají celorepublikovou působnost.

Exekuční příkaz

Exekuční příkaz je rozhodnutí, které vydává soudní exekutor. Určuje v něm, jakým způsobem bude exekuci provádět. Exekutor smí použít pouze takový způsob, který umožňuje zákon. Po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a většinou i exekučního příkazu, nesmí povinný, tedy dlužník, s majetkem postiženým exekučním příkazem disponovat. To znamená, že ho nemůže prodat, zastavit nebo darovat, nemůže vybrat peníze z účtu postiženého exekucí. Veškeré takové úkony jsou od té chvíle jsou neplatné, pohlíží se na ně, jako by nikdy nebyly.

Provedení exekuce

Když povinný – dlužník – do 30 dnů od doručení výzvy k úhradě nezaplatí, exekutor provede exekuci způsobem, jaký stanovil v exekučním příkazu. Přitom platí, že exekutor smí postihnout majetek povinného pouze v takovém rozsahu, který zabezpečí vymožení pohledávky.

Druhy exekuce

Exekuce podle zákona může proběhnout těmito způsoby:

• srážkami ze mzdy
• přikázáním pohledávky z účtu povinného nebo jiné peněžité pohledávky
• prodejem movitých věcí
• prodejem nemovitostí
• zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech

Náklady exekuce

Veškeré náklady exekuce, včetně zákonem stanovené odměny exekutora, je povinen zaplatit dlužník.