Co je nepřímá daň?

Nepřímá daň je zahrnuta v ceně zboží nebo služeb, které si zákazník, tedy kdokoli z nás, pořizuje. Z tohoto důvodu se nepřímé daně často označují jako daň ze spotřeby. U nepřímé daně nemůžeme předem jednoznačně určit, kdo bude jejím plátcem. Cenu zboží či služby včetně daně platí poplatník obchodníkovi, u kterého konkrétní zboží nebo službu zakoupí. Obchodník následně tuto daň zaplatí státu. Zde se dostáváme k pojmům poplatník a plátce. Poplatníkem je ten, kdo si zboží či službu kupuje. V praxi se z nás stává poplatník kdykoli si jdeme nakoupit či se nechat ostříhat k holiči. Plátce je pak obchodník, u kterého jsme zboží či službu pořídili.

Výběr nepřímých daní je pro finanční úřady snazší než výběr daní přímých, protože nepřímé daně jsou pro všechny stejně vysoké. Poplatník daně při nákupu často ani nevnímá, že daň platí, protože bývá skryta v ceně nakupovaného zboží či služby, a proto u poplatníků nevyvolává tak negativní dojem jako daně přímé, jejichž placení si přímo uvědomuje. Nepřímé daně přitom mají přímý vliv na zvyšování cen v obchodech.

Rozlišujeme dva základní typy nepřímé daně – typ selektivní, který se týká pouze vybraných druhů zboží, a typ univerzální, ten se týká veškerého zboží. Mezi další typy nepřímých daní spadá také daň ekologická (jde o daň z elektřiny, zemního plynu a z pevných paliv), dále do této kategorie daní spadají také poplatky za znečištění vzduchu nebo vody a poplatky za odpad.

Typickým příkladem nepřímé daně univerzální je daň z přidané hodnoty (DPH), kterou platí každý z nás při nákupu zboží a služeb. Nepřímou daní selektivní je pak například spotřební daň, kterou stát uvaluje na produkty, jejichž spotřebu chce omezit, protože jsou škodlivé pro společnost. Tato daň se týká například alkoholu nebo cigaret, ale také pohonných hmot.