Cla na čínské zboží Evropu nezachrání. Je nutné se poučit od úspěšných zemí a ty zde stále jsou, říká ekonom z Harvardu

Je pravda, že volný obchod a globalizace jsou na ústupu? A co aktuální situace znamená pro evropskou ekonomiku, která je velmi otevřená?

Pandemie covidu a následné geopolitické napětí ukázaly, že odolnost se v určitých chvílích stává důležitější než pouhá efektivita. Svět se odklonil od extrémně efektivních dodavatelských řetězců a začal klást důraz na lokální produkční sítě, které lépe snášejí přírodní či geopolitické šoky. Druhá rovina je geopolitická – svět se vrací do atmosféry připomínající studenou válku, kde dochází k fragmentaci. Na jedné straně stojí soupeření mezi USA a Čínou, k nimž se řadí spřízněné státy, na druhé straně jsou země třetího světa.

Evropa, která měla v některých odvětvích silnou komparativní výhodu, ji nyní ztrácí ve prospěch Číny. Evropa do značné míry zmeškala nástup high-tech průmyslu, který se rozvinul v USA a Číně. Stále sice drží silnou pozici v automobilovém průmyslu a dalších oblastech, ale i ty dnes čelí silnému tlaku z Číny. Evropa navíc trpí nadměrnou regulací. Je to vysoce regulovaná ekonomika, což ji – spolu s vysokými daněmi a sociálními výdaji – ochromuje. Oproti tomu střední Evropa těží z o něco menší regulace.

Oleg Itskhoki (43)

Je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě, v roce 2022 získal ocenění pro nejlepšího amerického ekonoma mladšího 40 let.

Věnuje se především mezinárodnímu obchodu a jeho dopadu na pracovní trh, magisterskou ekonomii vystudoval v rodné Moskvě, poté pokračoval ziskem doktorátu v USA.

V Praze přednášel na pozvání výzkumného centra CERGE-EI.

Co s tím? Je správnou odpovědí zavedení vysokých cel vůči Číně, jak mnozí žádají?

Je otázkou, zda by protekcionistická cla byla pro záchranu průmyslu efektivnějším nástrojem než prostá ekonomická deregulace. Vezměme si příklad evropského leteckého průmyslu: Airbus zpočátku vyžadoval masivní vládní dotace, ale nakonec se vypracoval v rovnocenného globálního konkurenta, je na tom možná lépe než Boeing. Takže tato politika zafungovala. Není však vůbec jisté, zda by stejný recept fungoval pro automobilový průmysl či jiné obory. Každý sektor vyžaduje odlišný přístup.

Čína masivně dotuje průmysl a jde o nekalou soutěž, například právě v automotive. Zároveň je ale faktem, že její produkty jsou často prostě lepší a levnější. Co je tedy správnou reakcí, když čínské firmy z trhu vytlačují například německé výrobce? Měli bychom vytvořit celní bariéry, nebo prostě nechat automobilový sektor osudu, čímž by se  nejspíš výrazně zmenšil?

Čína dotuje, to je pravda, ale větším problémem je fakt, že Evropa zaostává v technologiích. Jakmile jednou ztratíte technologický náskok, je velmi obtížné ho dohnat. Průmysl sice můžete chránit, ale bude to na úkor spotřebitelů a nemusí to vést k technologickému pokroku. Otázkou tedy je, jak vytvořit prostředí, které nahrává technologickému pokroku. Každé konkrétní odvětví vyžaduje detailní analýzu, neexistuje jedno plošné řešení platné pro všechno.

Faktem však je, že produktivita západní Evropy stagnuje už řadu let, což je extrémně znepokojivé. Nejde přitom o jedno specifické odvětví, ale o celkový nedostatek ekonomického růstu. Když k tomu přičtete stárnoucí populaci a zmenšující se pracovní sílu, znamená to, že ekonomiky se budou zmenšovat. Hlavním problémem tak zůstává nedostatek růstu způsobený vysokými daněmi, drahou pracovní silou a silně regulovanými ekonomikami, které postrádají inovace. To se jeví jako mnohem větší problém než samotná konkurence z Číny.

V EU jsou ale státy, které rostou, mnohdy víc než USA, třeba Dánsko, Polsko, Nizozemsko nebo Řecko. Přitom unijní regulace je společná jak těm, které nerostou, tak těmto úspěšnějším. Nejsou tedy hlavní brzdou spíše překážky na vnitřním unijním trhu nebo nedostatek investic?

To je správná poznámka – je důležité si uvědomit, že Evropa není homogenní celek. Zajímavou otázkou je, zda může vzniknout motor růstu představovaný například Polskem, severními státy a případně Německem, pokud by nastartovalo veřejné investice, protože k tomu má na rozdíl od mnoha jiných zemí fiskální kapacitu. Možné to je. Problémem ale je, že Německo neroste a nefunguje jako ekonomický tahoun. Ale když jsem mluvil o přílišné regulaci, měl jsem na mysli něco širšího, než jak se tento pojem obvykle chápe. Někde je problémem byrokracie, jinde rigidní trhy práce nebo nedostatečně rozvinuté finanční trhy, kde mají začínající firmy problém získat financování. Jde o kombinaci mnoha faktorů. Nutné je snížit bariéry pro vstup na trh a vytvořit kapitálový trh, aby se země mohly přiblížit modelu Dánska či Skandinávie namísto Německa či Francie.

Zní to politicky extrémně obtížně. Je tedy pravděpodobnější, že se Evropa stane skanzenem pro bohaté turisty?

Myslím, že přesně v tom spočívá hrozba. Doufejme, že voliči a veřejnost si tuto reálnou hrozbu pro Evropu uvědomí, protože jde o zlomový moment. Na tento problém neexistuje jednoduchá odpověď v podobě cel na Čínu. Čelíme ale i generačnímu konfliktu. Je neudržitelné donekonečna financovat nároky starších generací na úkor ekonomické budoucnosti mládeže. Mladí lidé platí svou ekonomickou budoucností za výhody starších. Reformy v této oblasti jsou pro budoucí generace nezbytné.

Jako původem Rus máte vhled i do fungování ruské ekonomiky. Západní sankce kvůli agresi na Ukrajině měly za cíl Rusko ekonomicky izolovat a postupně mu způsobit ekonomický úpadek. Děje se to?

Rusko vyrábí tisíce dronů denně a situace je mnohem vážnější. Sankce samy o sobě nestačí. Dnes je nutné kombinovat sankce a pomoc Ukrajině s udržením silného vojenského sektoru v Evropě, přičemž reálným cílem by mělo být, aby všechny evropské země dávaly na obranu tři až čtyři procenta HDP. Sankce jsou a byly nezbytné, ale tvoří jen menší a snazší část řešení. Finanční pomoc Ukrajině a obří náklady na obranu představují mnohem větší politický i finanční oříšek. Je dobře, že Evropa k tomuto poznání dospěla, byť o řadu let později, než měla. Bez robustního obranného sektoru se neobejde.

Do jaké míry je ekonomickým zachráncem Ruska Čína?

Čína je klíčem k ukrajinskému konfliktu, nikoliv USA. Kdyby chtěla, mohla by tuto válku zastavit velmi rychle, ale není to v jejím zájmu. Rusko je pro ni ekonomicky výhodným partnerem – Čína od něj levně kupuje ropu a dodává mu zboží. Pro Rusko je Čína naprostou záchranou, bez níž by nedokázalo ve válce pokračovat. Pro Čínu naopak jde o výhodný a ziskový byznys, i když vzhledem k její velikosti tvoří jen menší část jejího obchodu. Čína prostě nemá zájem konflikt ukončit, protože jí současný stav vyhovuje a nechce, aby Rusko utrpělo totální porážku. A zároveň nadále obchoduje i s Ukrajinou. Kdyby chtěla, mohla by zásadně podkopat i její ekonomiku. Čína chce být hráčem, který o osudu této války nakonec rozhodne.